Když si nebudeme dávat pozor, tak hrozí, že bude ustanoveno něco, čemu já říkám »švejkovský fašismus«. Ve jménu ochrany domnělé demokracie a domnělého liberalismu budou přijímána stále autoritářštější opatření a ta selektivně uplatňována vůči určitým skupinám »nepohodlných«, což ovšem při všeobecné neefektivitě a neschopnosti českého státu povede k řadě tragikomických situací.

Vítek Prokop v rozhovoru s Petrem Kojzarem

The purpose of the UN Charter is to preserve peace for mankind; it isnot to justify wars. After all, the Preamble to the UN Charter begins with the mutual pledge: “WE THE PEOPLES OF THE UNITED NATIONS DETERMINED to save succeeding generations from the scourge of war, which twice in our lifetime has brought untold sorrow to mankind…” This should also apply to the war in Ukraine.

Michael von der Schulenburg: The Ukraine war could have been prevented if the UN-Charta had been observed

We may reject the contention that the ordering of institutions is always defective because the distribution of natural talents and the contingencies of social circumstance are unjust, and this injustice must inevitably carry over to human arrangements. Occasionally this reflection is offered as an excuse for ignoring injustice, as if the refusal to acquiesce in injustice is on a par with being unable to accept death. The natural distribution is neither just nor unjust; nor is it unjust that persons are born into society at some particular position. These are simply natural facts. What is just and unjust is the way that institutions deal with these facts.

John Rawls: A Theory of Justice, citováno v článku Matta McManuse

Nemají senioři peníze na placení záloh za energie? Není možno s tím nic dělat třeba proto, že mezi hlavními minoritními akcionáři našeho hlavního výrobce energie figurují americké penzijní fondy? Pokud by náhodou uvízli někteří naši senioři v energetické chudobě, může nás všechny hřát pomyšlení, že v astronomických cenách za svícení a topení ve svém důsledku mimo jiné pomáháme aspoň trošku vylepšovat životní úroveň důchodců amerických.

Jan Keller: Národ sponzorů

Nárůst ceny fosilního plynu odhalil všudypřítomné chyby, které se nutně musely vyskytnout, když se pokoušíte nasimulovat trh v prostředí přirozeného monopolu. Viděli jsme snad už všechno. Jak snadno se mohou producenti dohodnout na zfixlování mezní ceny. Jak jejich obscénní zisky, zejména z obnovitelných zdrojů, obrátily veřejnost proti přechodu na zelenou energetiku. Jak režim simulovaného trhu znemožnil opatření, jimiž by bylo možné snížit cenu energie pro chudší země. Jak se obchod s elektřinou pro finální zákazníky stal kasinem, v němž společnosti spekulativně sázející na budoucí ceny energií shrabují tučné zisky, když se jim daří, a domáhají se záchrany státem, když jim teče do bot…

Yanis Varoufakis: Je na čase opustit blud „trhu“ s elektřinou a zrušit ho

Výraz „liberalismus“ sugeruje představu svobody. A nikdo by přeci nechtěl být proti svobodě. Tato představa je však jen zčásti oprávněná a v mnoha ohledech zavádějící. Klasikové marxismu, Marx s Engelsem, tento výraz – možná i z tohoto důvodu – příliš nepoužívali a místo spojení „liberální filosofové“, „liberální demokracie“, „liberální stát“, „liberální socialismus“ používali výrazy „buržoazní filosofové“, „buržoazní demokracie“, „buržoazní stát“, „buržoazní socialismus“ apod. Výraz „buržoazní“ je jistě zprofanovaný a zastaralý, nicméně rehabilitace tohoto výrazu by mohla mít tu výhodu, že by rozkryla nesmyslnost tvrzení, která tak často slýcháme z progresivistického tábora (stačí si oba výrazy zaměnit): „Každá levice musí být především buržoazní!“, „Kdo odmítá, aby levice byla buržoazní, je fašista!“, „Neburžoazní levice není levice!“ nebo „Bez buržoaznosti není emancipace!“ Snad by pak i ti, kteří ztotožňují emancipaci s liberalismem, pochopili, jak absurdně jejich hesla zní. (…) Přívlastek „buržoazní“ je v mnoha ohledech výstižnější označení než výraz progresivistická, nová, postmoderní atd. Vyjadřuje, jakou ideologii její představitelé vyznávají i to, že se jedná o vzdělané městské vrstvy z maloburžoazního či buržoazního kulturního prostředí. Především také, že jsou se zájmy pracujících v rozporu.

…

Kulturní války nelze chápat jako rozmary nějakých kverulantů, kteří jimi vybíjejí svoji energii z důvodu nějakých osobních vrtochů. Naopak, kulturní války je třeba uznat jako nově definované osy zlomu, kterými se v současné společenské situaci propisují neúplně a pokřiveně třídní rozpory, podobně jako pěna vodní hladiny vyjadřuje neúplně a pokřiveně podstatu masivních spodních proudů říčního toku.

…

Ať vědomě, či ne, liberální levice ve svých představách dosazuje zbídačenou třídu (bezdomovců, narkomanů, žebráků, dlouhodobě nezaměstnaných atd.) na místo pracující většiny, kterou odsouvá, vytěsňuje a v konkrétních případech proti ní vystupuje nepřátelsky. Třídu s potenciálem síly na společenskou změnu střídá za třídu bez něj. Díky této rošádě tak může uplatňovat ve své ideologii i ekonomická témata systémového útlaku, ale vybíjí je ve prospěch třídy, která pro daný mocenský řád nepředstavuje žádné ohrožení, složena z přežívajících individuí na okraji společnosti není schopna žádného politického sebeuvědomění a nedisponuje žádnou potenciální silou ke společenské změně. (Marx s Engelsem tuto třídu nazývali pojmem lumpenproletariát a velmi dobře si uvědomovali, že se o ni v politickém boji nelze opírat.) Liberální levice tak může skrze ni předstírat kapitalismem tolerovaný antikapitalismus v podobě aktivistických a charitativních akcí, a udržovat si tak zdánlivě protisystémový postoj, který jí slouží jako marketing a kapitalismu propůjčuje zdání větší demokratičnosti. Opět příklad perfektní synergie kapitalismu a liberální levice. Abychom však nebyli špatně pochopeni. Hodnota solidarity je pro nás důležitá, ba základní. Jednoznačně říkáme, že lidem v nouzi je třeba pomoci. Kořen problému ale buržoazní levice fetišizací lumpenproletariátu míjí a ve své podstatě konzervuje současný ekonomický systém daleko více než konzervativci, proti kterým tak urputně bojuje.

Petr Kužel, Dominik Forman: Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských podmínkách (2. část)

V základu těchto představ figuruje postulát liberálních teoretiků společenské smlouvy o původně nezávislých svobodných jedincích, kteří teprve sekundárně ‒ společenskou smlouvou ‒ zakládají společnost. Představitelům progresivní levice bohužel uniká ta skutečnost, že ony společenské struktury, které považují za utlačovatelské, patriarchální, autoritářské, disciplinační atd., mají rovněž tu funkci, že udržují společnost pohromadě. Vytvářejí předivo či tmel společnosti. Bez oné disciplinace a represe není možná socializace, a přestože ji mohou jedinci mnohdy chápat úkorně, vede k překonání infantilního narcismu a k přijetí principu reality. Překonání „všech forem útlaku“ není radikální heslo, je to infantilní heslo.

…

Jak víme již z Komunistického manifestu, podstatou kapitálu je rozbíjet všechny tradiční vztahy a neponechat „mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné ‚placení hotovými‘“, kdy „vše ustálené mizí jako pára, všechno posvátné je znesvěcováno“ a zůstává jen „na nic se neohlížející svoboda obchodu“. Rozbíjení všech vazeb, oblastí společenského života, všech institucí, které nepodléhaly dosud nadvládě zbožně-peněžních vztahů, je vlastní povahou kapitálu, který tato místa obsazuje svoji zbožně-peněžní logikou. Začíná být zcela evidentní, že politický program nové levice je pravou ideologií současného kapitalismu par excellence. Instituce, které se snaží nová levice rozbíjet na jednotlivé atomy, jako např. stát nebo rodina, stále ještě slouží jako hráze, které se neomezené destruktivní síle kapitálu stavějí do cesty.

Petr Kužel, Dominik Forman: Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských podmínkách (1. část)

S příchodem nezávislosti si Evropané odvezli všechno, co mohli. Situace většiny zemí byla velmi svízelná: slabá infrastruktura, málo technického personálu, nedostatek akumulovaného kapitálu, který by se do toho všeho dal investovat – a pak samozřejmě sociální a politické konflikty. Všechno ale nabralo ještě horší kurs v osmdesátých letech, kdy se začal prosazovat tzv. washingtonský konsenzus a Světová banka spolu s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) „přesvědčily“ – prostřednictvím výhrůžek ohledně zahraničních dluhů – většinu afrických vlád, aby v nejrůznějších ohledech omezily státní zásahy. Týkalo se to i zemědělství, které bylo na velké části kontinentu pořád ještě hlavní ekonomickou aktivitou a živilo naprostou většinu jeho obyvatel.

„Trh už se o zlepšení jejich podmínek postará,“ opakovali zmocněnci Světové banky a MMF. Mezitím stát musel přestat rolníkům poskytovat dotace, garantovat minimální odkup produktů a regulovat jejich ceny – to vše za účelem „integrace do globálního systému volného obchodu“.

…

Později samotná Světová banka uznala, že zemědělské dotace jsou pro snižování hladu čtyřikrát účinnější než jakékoli jiné subvence. Jenže mezi roky 1980 a 2010 v rámci mezinárodní pomoci Africe klesl podíl věnovaný zemědělství ze sedmnácti procent na tři. Spojené státy a Evropa mezitím podporovaly své farmáře třemi sty miliardami dolarů ročně.

…

Hlad v Nigeru – a nejen v Nigeru, mohli bychom jmenovat spoustu dalších afrických, asijských i amerických zemí – není „strukturální“, a pokud snad, pak proto, že nikdo nevybudoval struktury, které by hladu zamezily. Půda tu není dobrá, to je pravda – ale s hnojivy, herbicidy, traktory a zavlažováním by všechno vypadalo jinak.

Hlad v Nigeru je – tak jako v tolika jiných zemích – důsledkem rabování: kdyby se bě­hem stovky let předcházejících nezávislosti akumulovalo aspoň něco z toho, co bylo vyprodukováno, a kdyby se potom z uranu pro Arevu zafinancovalo zavedení produktivního zemědělství, byly by tu přinejmenším nějaké traktory, nějaké zavlažování, silnice, možná i drobný průmysl. Tedy způsoby, jak aspoň mírně zlepšit život. Jak se častěji najíst.

Martín Caparrós: Niger. Struktury hladu

Ano, už předtím, než uchazeč vůbec ke zkouškám jde, je rozdělen dle „třídního původu“ do tarifu. Test za 750 Kč v sobě na rozdíl od nejlevnějšího obsahuje to, že výsledky uchazeč obdrží do tří dnů po testu (ne až za týden), a k tomu dostane rozsáhlou analýzu jeho výsledku a srovnání s dalšími nedobrovolně testovanými, díky čemuž zjistí, jakou má v přijímacím řízení na vysněnou školu šanci.

…

Námitky proti Scio testům jako jediné části přijímacího řízení se objevily, soudy na ně ale zatím příliš neslyšely. Z jejich rozhodnutí je vidět nepochopení celého systému Scio testů ze strany soudců.

Jakub Čech: Privatizace přijímacích zkoušek na vysoké školy: Bohatství rodiny rozhoduje a Scio profituje

Z povahy této historické zkušenosti českého měšťanského socialismu vyplývá, že např. starost o běžné denní problémy zaměstnanců továrních provozů a montoven musí být doprovázena sociologickou a právní erudicí, stejně jako kvalitní intelektuální publicistickou produkcí, pokud má levice narušit pravicové „panství“ nad médii a veřejnou sférou a získat na svou stranu ty příslušníky drobných městských elit, kteří dosud považují pravicovou politiku za jedinou racionální a kompetentní.

…

Na symbolické a teoretické rovině však přesto musí dojít k opětovnému „spojení kladiva a pera“, a to napříč levým a progresivním politickým spektrem. Takové spojení může mít potenciál překonat sociální antagonismy, stát se novým typem kolektivní organizace. Může navázat na humanistický étos české meziválečné městské inteligence, a umožnit nám tak uvažovat o levicových tématech jako zakotvených v domácí historické tradici. V tomto smyslu je restituce myšlenkového odkazu českého národního socialismu nevyhnutelná. Máme-li uvažovat o levicových perspektivách budoucnosti, je neméně nutné uvažovat „levicově“ o naší minulosti a identifikovat v našich dějinách ty tradice a momenty, které lze nově zhodnotit pod zorným úhlem demokratické levice, a konfrontovat tak prázdnou rétoriku populistického konzervatismu.

Ondřej Holub: Pod symbolem kladiva a pera. Proč nám dnes chybí český národní socialismus?