Statistická mapa popularity ultrapravice v Evropě je tak k východní Evropě neobyčejně přívětivá. A to i kvůli tomu, že „nová populistická pravice“ je termín, který vznikl pro potřeby západní Evropy, zatímco u nás její agendu spolehlivě obstarají strany, kterým se zde říká tradiční. A tak zatímco ve Francii má podle politické statistiky krajní pravice okolo třiceti procent díky Marine Le Pen, Slováci se svými sedmi procenty pro Kotlebu a Češi s necelými sedmi pro Okamuru vypadají jako bytostní demokraté.
Nevertheless, London Olympic head Lord Sebastian Coe explained to the BBC: “It is very important to remember that actually by protecting these brands, by protecting the companies that have actually put money into the Games, we’re also protecting the taxpayer. Because if we don’t reach these targets, then actually the taxpayer is the guarantor of last resort.” The idea that brand policing actually protected British taxpayers was a crystalline articulation of celebration capitalism’s core: the public will bail out private companies when the going gets rough.
A basic principle that is utterly indispensable to ending violence against women, not to mention to our fundamental concept of humanity, is that sexual abuse is never acceptable. Not even when the perpetrator has some spare cash and the person he’s abusing needs money.
(…)
A society that acts in law and language as if men who pay to sexually access women are simply consumers, legitimately availing workers of their services, is a society in deep denial about sexual abuse – and the inequality underpinning it.
The current narrative (of life under capitalism) is that we have private production of wealth which is then appropriated by the state for social purposes. In reality, our wealth production is collective. It is social. And it is only then privately appropriated. Unless we make this shift in the narrative, we’re not going to succeed, to convince even those who would benefit from the basic income that it its worthwhile struggling for it.
Otázky, které před námi stojí nebo se ještě vynoří, nemůže správně zodpovědět člověk, který se bude držet předsudku, že je rovnítko mezi zaměstnáním a prací a přímá úměra mezi zaměstnáním a společenskou užitečností.
Výsledky voleb představují sice poněkud obecnou, ale zároveň velmi přesnou informaci o stavu společnosti. Pokud v nich vítězí nějaký extremistický kandidát nebo nám momentálně nemilý prezident a my jsme tím překvapeni, je to hlavně informace o našem vlastním poznávacím deficitu: tedy o tom, že vlastně nevíme, co se děje ve společnosti mimo naši sociální bublinu, jak značná část nebo většina voličů smýšlí, jaké problémy řeší, čeho se bojí nebo třeba jaká je jejich finanční situace.
Co nemůžeme strpět.
To je vaše představa o tom, co jste zač.
Jste staří lidé.
Vaše víra je jednoduchá.
Věříte ve svoji zem.
Věříte ve svůj jazyk.
Věříte ve své hranice.
Věříte ve svou morálku.
Věříte ve své já.
Věříte ve svůj kritický rozum.
My pracujeme.
Váš život se blíží ke konci.
Jste staří lidé.
Jste z předvčerejška.
Podívejte se na sebe.
Ty vaše obličeje plné strachu.
Držíte se pevně.
Své staré víry.
Že vy jste tu páni.
Že vy činíte dobro.
A staráte se o pořádek.
Jste slepí.
Nevidíte, co se stalo.
Jste staří slepí lidé.
V jasném novém světě.
Jsme noví lidé.
Mějte se na pozoru.
Nežijeme ve státech.
Žijeme na celém světě.
Nežijeme v zemích.
Žijeme na sítích.
Sítě jsou napnuté.
Přes celou Zemi.
A vy to nevidíte.
Björn Bicker: Ilegál (z origiálu Illegal přeložil Michal Kotrouš)
Stát se samostatným je eufenismem pro najít si šéfa
…
V tom spočívá onen současný paradox: práce zcela vyřadila všechny ostatní formy existence právě v okamžiku kdy se pracující stali nadbytečnými. (…) Zažíváme paradox společnosti pracujících bez práce, v níž rozptýlení spotřeba a zábava pouze ještě více zdůrazňují nedostatek toho, od čeho nás mají rozptylovat.
Neviditelný výbor: Vzpoura přichází (L’insurrection Qui Vient, 2007). V roce 2012 vydalo nakladatelství Rubato.
Volební levice, hlavně tam, kde dosáhla nějakého úspěchu, se stala závislou na občanech hlasujících ve světě, kde je občanství mechanismem vyloučení. A především: kde je nejvykořisťovanějším pracujícím upřeno právo na občanství v zemích, které žijí z jejich práce. Elektoralismus je hlavní překážkou mezinárodní solidarity – nikoli proto, že mocenská politika korumpuje počestnou občanskou politiku, nýbrž z toho důvodu, že i ta nejpočestnější občanská politika staví občany proti neobčanům.
V uplynulém roce u nás vznikl průměrně jeden článek či reportáž týkající se uprchlické krize na každých zhruba 17 tisíc korun, které tato krize Českou republiku stojí. U daňových rájů to byl jeden článek na asi 26 miliónů, které kvůli nim náš stát na daních tratí. Není čas trochu přehodnotit priority veřejného zájmu? (…) Nedostatečná efektivita ve výběru „velkých daní“ zkrátka legitimizuje úniky na mikroúrovni. Obojí má negativní dopad na veřejné zdroje a služby, které stát poskytuje. Což směřuje k další neochotě všech daně platit a podílet se na společenském kontraktu. Přiznám se, že mne tahle spirála rozkladu legitimity demokratického státu děsí víc než oblíbená vágní poselství o rozkladu západních hodnot, za které si mluvčí často dosazuje výhradně hodnoty vlastní.