Nízké tresty pro bílé límečky (…) nejsou pouze českým fenoménem – tito lidé se trestají mírněji všude ve světě. Jedinou možnosti, jak je možné situaci ovlivnit, je podle Harašty individualizace trestů ve vztahu ke konkrétním pachatelům.

Tomáš Pika, Jan Cibulka: Jak se v Česku trestá? Bílé límečky dostávají nejčastěji podmínky, může to ale vést k recidivě

Dnešní Západ není Západem starého řádu, nýbrž blokem určité normativní identity (…) s koloniálním dědictvím, které implikuje to, čemu se říká civilizační rozdíl; po kolonialismu nám zbyl postoj, že my Západ jsme měřítkem civilizace, my jsme civilizace – a ti ostatní se musí zcivilizovat. Tím si ty ostatní definujeme. Je to problém, který se táhne se Západem a jeho pociťovanou všeplatností po celou dobu jeho existence, nejen v politice a ve vědění, ale třeba i v tom, jak se chováme k vlastní planetě.

Západní politici říkají, že jsme komunita hodnot. No dobrá, co je ale potom vně této komunity? Jaké tam mají hodnoty? Neevropské? To je ovšem velice hloupý esencialismus. Západní hodnoty jsou demokracie, vláda práva, ale také Osvětim, fakt dvou světových válek, kolonialismus a tak dále. Čili samotná identitární esence Západu je silně problematická.

…

Já tvrdím, že pro rozšiřování NATO na východ nebyly po pádu komunismu žádné strategické ani morální důvody. Právě naopak, měli jsme dostatek morálních důvodů alianci coby vojenskou instituci rozpustit. A dnes? NATO najednou objevilo morální i strategický důvod své existence i svého rozšiřování; je to ukázkový příklad sebenaplňujícího se proroctví.

Samozřejmě, může za to Putinovo rozhodnutí napadnout Ukrajinu. Z Vladimira Putina se tím však stal užitečný idiot Západu.

…

Bývalá Jugoslávie nebyla součástí bloků, které si před rokem 1989 rozdělovaly Evropu (…), byla vůdčím členem skupiny zemí mimo aliance a zemí koloniálních (…).

Takže největší tragédií rozpadu Jugoslávie byla ztráta té Evropy, která byla schopna převzít odpovědnost za třetí svět, vytvářet koncepty politické solidarity s antikolonialismem a také ekonomické spravedlnosti a překračovat binarismus „Západ a ti ostatní“ (…).

…

Všechno, co je na Západu dobré, vláda práva, občanské rovnostářství a tak dále, to vše bylo vytvořeno revolucemi – americkou a francouzskou. Jenže demokratická revoluce z let 1989 a 1990 byla Západem chápána jako prosté „pozápadnění“, rozšíření západních hodnot na Východ. Důsledkem je mimo jiné naprosté sémantické vyprázdnění pojmu revoluce jako ideje radikální změny.

A i proto tu dnes není nikdo, kdo by řekl, že by nám nemělo jít jen o odstranění Putina, ale o zničení ruského systému kapitalistického kořistnictví a také samotné kořistnické logiky globálního kapitalismu. Zatím to vypadá, že si místo toho zvolíme fašistickou odpověď na tuto válku: zbrojení a s ním spojené nové hromadění kapitálu.

Boris Buden v rozhovoru s Petrem Aghou

It should not be assumed that the strategies and actions being employed by Washington and its allies in their proxy war against Moscow will always be in the best interest of Ukraine or its people. Likewise, Ukraine’s calls for military support and action from the West — however justifiable and sincere they are — may not be in the best interest of the rest of the world, particularly if they increase the likelihood of nuclear war or World War III. The desire to avoid this scenario by advocating for a negotiated solution to the war that addresses Russia’s stated concerns or its rationale for the invasion is not a capitulation to Putin and it is not appeasement. It is common sense.

Jeremy Scahill: The U.S. Has Its Own Agenda Against Russia

It is important to note that this is a strategic framework which is forced to accept, by virtue of accepting a long war, that there will be a lot of collateral damage.

…

Precisely because the war is protracted, the damage to civilian infrastructure, the disruption to civilian life and the loss of civilian life is likely to be higher. This is a strategy that aims to make the war about mobilizing people rather than mobilizing industry and firepower and when people are your center of gravity, then that is where the enemy will try to strike.

Bret Devereaux: Collections: How the Weak Can Win – A Primer on Protracted War

Takzvaně „porevoluční doba“ byla jejich. Jsou to lidi, co nás navíc morálně převedli do současnosti. Havel řekl: „Nejsme jako oni,“ tedy budeme lepší, a lidi měli možnost se k němu přihlásit a vymazat to, co bylo předtím včetně svého „podílu na chodu totalitní mašinérie“. Byla to určitá forma očištění, ta plná náměstí v roce 89 byla jako ohromná mikve, kde se všichni hromadně očišťují.

Ti na náměstí dole byli ovšem jinou společenskou skupinou než ta, co stála na balkóně. Disidentům se například většina lidí do té doby vyhýbala. Nesmíme zapomínat na další rozpor mezi touto skupinou a většinou společnosti, na který jsme raději celá léta nemysleli. Chartisté byli často intelektuálové a umělci, pro které je obecně svoboda daleko podstatnější hodnotou než pro lidi, kteří se neživí veřejným vyjadřováním. Tiše jsme předpokládali, že hodnoty této elity jsou i hodnotami celé společnosti, která se přihlásila k demokracii.

…

Řešilo se hlavně, že [Andrej Babiš] je estébák, bolševik… což není funkční. Funkční by bylo říct: „Podívejte se, to je bohatý člověk a ten bude vždycky dělat to, co je dobrý pro bohatý lidi. Nikdy nebude dělat skutečné změny, nemůžete čekat systémovou podporu od lidí, se kterýma jste v konfliktu. Zájmy jeho zaměstnanců jdou proti těm jeho.“ Jenomže ten mediální diskurz je tady nastavený tou slušnou politikou. Takže se řešilo, že si nakradl přes Čapí hnízdo a estébáctví, ale lidi ví, že se tu kradlo ve velkým, a že každý se na dřívějším systému nějak podílel. Voliči Babiše mají v hlavách mnohem komplexnější obrázek o minulosti než ten, jaký tu malují pravicové strany, a mlátí s ním Babiše po hlavě.

Martin Kohout v rozhovoru s Táňou Zabloudilovou

Political elites in the US and the West should have understood that humiliation is a disastrous tool in foreign affairs, with often lasting and catastrophic effects. The humiliation of Germany at Versailles played an important role in fomenting World War Two. Political elites avoided repetition of that with respect to West Germany and Japan after 1945 by way of the Marshall Plan only to repeat the catastrophe of humiliating Russia (both actively and inadvertently) after the end of the Cold War. Russia needed and deserved a Marshall Plan rather than lectures on the probity of neoliberal solutions in the 1990s. The century and a half of China’s humiliation by Western Imperialism (extending to that of Japanese occupations and the infamous “rape of Nanjing” in the 1930s) is playing a significant role in contemporary geopolitical struggles. The lesson is simple: humiliate at your peril. It will come back to haunt, if not bite you.

David Harvey: Remarks on Recent Events in Ukraine: A Provisional Statement

Co je pak kritizováno jako xenofobie a jako projev politického názoru vylučováno z veřejné diskuse, je původně docela obyčejný ne strach, ale odpor k levnější a bezmocnější konkurenci, konkurenci, kterou pracujícím vrstvám globalizovaná ekonomika ordinuje záměrně, aby je přiměla ke mzdové poslušnosti. Podobu xenofobie má tato v jádru ekonomická kritika nejspíš v éře masové, konzumní společnosti také proto, že čím nižší mzdu zaměstnanec pobírá, tím nižší ceny si sám může dovolit platit, když se odpoledne z pracujícího stává spotřebitelem. Ne, zaměstnanec a spotřebitel nemají tytéž zájmy ani tehdy, když jsou jedna a tatáž osoba. Zaměstnanec chce, aby jeho práce byla co nejdražší, ale spotřebitel chce vždy, aby ho nákup vyšel co nejlaciněji. Tento rozpor – nový v éře demokratizované spotřeby oproti dávnému proletariátu, který spotřebovával jen tolik, aby obnovil své pracovní síly – staví pracující vrstvy proti sobě samým navzájem.

Matěj Stropnický: Hnutí francouzského maloměsta II

Tak tedy vy, kteří jste tam chytali bronz a trávili zasloužený odpočinek po týdenní práci, vy, kteří jste si dokonce i panty na dveřích pobili plechy, aby je nikdo neodšrouboval, vy, kteří jste v jedné chatě dokázali /osmnácti (!)/ smrkům uřezat vrcholy proto, aby se větve rozrostly do šířky a ještě více zakryly vaše soukromí, vy, kteří jste si ostnatým drátem ohradili pomyslný kus své přírody, aby nějaký vousatý vágus, nedej bóže, náhodou, nešlápl na petržel, kterou spásáte svými králíky, vy, kteří jste ze života nepochopili nic jiného, než to, že člověk má jenom to, co opravdu má, vám bych chtěl říct jednu věc, kterou jsem pochopil právě v to červnové nedělní dopoledne:

Už kvůli vám jsem trampem. Kvůli vašim zvráceným představám o rekreaci, o věcech a vlastnictví. Kvůli vašim vtipům na ty, kteří se vymykají vašemu stádu. Jen si zalezte za své ostnaté drátěnky a branky s patentním zámkem. Pěstujte si své kedlubny a králíky a dál vštěpujte dětem své teorie o krásné přírodě.

Jiří „Wabi" Ryvola: Určitě jsem byl šťastnější…

V souladu se svým hodnotovým postojem artikuluje skupina pozitivních dojem, že štěpení společnosti způsobuje především nedostatek informací, respektive vzdělání a kritického myšlení. Implicitně je přitom zřejmé, že tím nemyslí sebe, nýbrž své postojové protivníky. Společnost tím do určité míry dělí na ty, kteří světu rozumí a hodnotí ho těmi správnými měřítky (sebe), a ty ostatní, které je třeba dovzdělat, načež podle nich příkopy zmizí. Zjevně jim tak chybí pochopení pro to, že postoje ke společenským otázkám mohou vyvěrat také z odlišných životních zkušeností a postavení ve společnosti, respektive odlišné interpretace nebo vyhodnocení týchž informací. To tvoří jeden z klíčových poznatků celého výzkumu, poněvadž právě od něj se řada dalších neporozumění automaticky odvíjí.

Ve srovnání s tím skupina kritických za problém nepovažuje ani tak (protistranou jí připisovaný) nedostatek informací, ale spíše nedostatek pozornosti, která je věnována jejich specifické životní zkušenosti a pohledu na svět.

Buchtík, Eichler, Kopečný, Smejkalová, Uhrová:
Jedna společnost, různé světy

Jedním z těch specifik bylo to, že se prodávalo exkluzivnímu nabyvateli. (…) Podíl se prodával tehdejšímu spoluvlastníkovi, společnosti Karbon Invest, která byla ovládána Viktorem Koláčkem a Petrem Otavou. Ti byli zajímaví nejen proto, že státu vyfoukli majoritu a vyhodili jeho zástupce ze statutárních orgánů, ale také tím, že v době prodeje proti nim bylo vedeno trestní řízení. A to kvůli údajnému tunelování OKD. V podstatě šlo o to, že Karbon Invest jako mateřská společnost uzavíral s OKD fiktivní či předražené smlouvy. Mateřské společnosti většinou získávají výnosy z dceřiných společností z dividend. V případě OKD byl Koláčkův a Otavův problém v tom, že by se museli dělit se státem jakožto dalším velkým akcionářem zhruba o polovinu – nezapomínejme, že šlo o miliardy Kč. Tímto způsobem se dělit nemuseli a zároveň tím mohli rychleji získávat prostředky na následnou koupi zbytkového podílu OKD. Takže stát prodával lidem, kteří ho vystrnadili z OKD, a existovalo vážné podezření, že společnost na úkor státu tunelují. A věřil, že tím zajistí stabilitu a budoucnost OKD.

Martin Paulus v rozhovoru s Apolenou Rychlíkovou