Objevují se pisatelé, kteří mnohdy svým extrémním vyjádřením, nevhodnými výrazy komentují známé osobnosti či postup vlády České republiky. Následky svého počínání si však zřejmě neuvědomují. Svým hanlivým výrokem mohou naplnit skutkovou podstatu hned několik trestných činů a vystavit se tak trestnímu stíhání.
Horliví bojovníci za naplnění ahistorického principu „co bylo ukradeno, má být vráceno“ bohužel zapomněli na rizika spojená se svěřením tak ohromného množství peněz, a tedy moci, do rukou instituce, která nepodléhá demokratické kontrole. (…) Na to, že česká katolická církev prostřednictvím svého vedení kulturně vylučuje různé skupiny lidí, jsme si už zvykli. Že nás bude vytlačovat z našeho města, je novinka.
Also, everyone who thrives at coding is able to deal with mind-bending levels of frustration.
This is the dividing line between people who can code and people who can't. There's this Hollywood stereotype that coders sit there just pouring code out all day long. Really what they do is sit there staring at busted code that isn't working, trying to figure out how to fix it. This is one of the most Sisyphean tasks you're ever going to do in your life. It's not going to get any better, because the better you get, the harder the challenges will be. But the pleasure that comes when you finally get things working is such a narcotic jolt. Coders will chase that thrill over and over again. It compensates for those brutal hours of frustration. So this is a class of people who are just amazingly good at pounding nails into the floorboard with their forehead.
September began with John McCain’s funeral – a memorial billed as an apolitical celebration of the Arizona lawmaker, but which served as a made-for-TV spectacle letting America know that everyone who engineered the Iraq war is doing just fine.
The event was attended by Iraq War proponents of both parties, from Dick Cheney to Lindsey Graham to Hillary Clinton. The funeral featured a saccharine eulogy from the key Democratic proponent of the invasion, Joe Lieberman, as well the resurrection of George W Bush. The codpiece-flaunting war president who piloted America into the cataclysm with “bring ‘em on” bravado, “shock and awe” bloodlust and “uranium from Africa” dishonesty was suddenly portrayed as an icon of warmth and civility when he passed a lozenge to Michelle Obama. The scene was depicted not as the gathering of a rogues gallery fit for a war crimes tribunal, but as a venerable bipartisan reunion evoking nostalgia for the supposed halcyon days – and Bush promptly used his newly revived image to campaign for Republican congressional candidates and lobby for Kavanaugh’s appointment.
Dokud se šermovalo pojmy jako sexismus, ageismus nebo xenofobie, byla jsem na koni. Až teprve, když jsem přestala sledovat, kudy se korektní jazyk ubírá, dostala jsem se na druhou stranu. Tam, kde se nachází naprostá většina lidí, třeba už jen proto, že nestudovali vysokou školu humanitního zaměření anebo netrávili čas samostudiem a četbou.
Rakouský filosof, teolog a sociální teoretik Ivan Illich popisuje, jak vznik institucí podílejících se na formování spisovného jazyka sloužil k identifikaci elit a plebsu ve společnosti. Plebs mluvil obecným, tedy vulgárním jazykem, elity si formovaly svůj vlastní jazyk. Přestupky proti kodifikovanému jazyku se tak staly příležitostí, jak vykázat plebs do patřičných mezí a zamezit jeho účasti ve veřejné diskusi. Aniž bychom rezignovali na slušnost a respekt k nejrůznějším menšinám a znevýhodněným skupinám, mohli bychom zauvažovat, jestli neděláme totéž. Měli bychom si zkontrolovat svá skutečná privilegia.
Kdyby byl takto aktivní Nejvyšší soud při rušení privatizační smlouvy s OKD, dalo by se tleskat. To by ale chtělo odvahu sáhnout do majetkových práv velkých gaunerů a nikoliv obyčejných lidí, kteří si nemohou dovolit platit drahé právníky.
Království Boží přijde jako civilizace chudoby, v protikladu vůči civilizaci bohatství, neoživující a nelidské. Odtud pochází naléhavá nutnost kritizovat prosperitu, jež bývá obvykle beze vší dialektiky oslavována, přestože je do značné míry dehumanizující, neboť vytváří na jedné straně bohaté hodovníky a na druhé Lazary (L 16,19–31). Existenci impéria nelze obhájit jen z toho, že generuje prosperitu.
Nejvyšší autoritu na této planetě mají ti, kteří trpí, aniž by se mohli odvolat k nějakému tribunálu. Odtud pochází nutnost kritiky či alespoň podezřívavosti rovněž vůči demokracii – jak dnes postrádáme staré „mistry podezření“! Demokracie v nejlepším případě pomáhá občanovi a právě v něm nachází zdroj moci, podivuhodně neochotná však je postavit se po bok trpícího ani jej neshledává legitimním a autoritativním. Existenci impéria tedy nelze obhájit ani na základě pouhého odkazu k demokracii – a tím méně k demokracii „light“, zprofanované a s omezenou suverenitou.
Překonání nekritické adorace veškerého dialogu a všech projevů tolerance, které nedoprovází alespoň špetka dialektické konfrontace a odhalení útisku a dominance. Existenci impéria nelze obhájit ani tím, že umožňuje dialog a tváří se, jako by naslouchalo podrobeným lidským komunitám.
Překonání vyděračského tvrzení, že politická polarizace vycházející z antagonismu ovládaného množství a vládnoucí skupinky znemožňuje správu státu. Existenci impéria nelze obhájit jenom tím, že garantuje správu celého světa.
Nakonec: vést boj na poli jazyka vytvořeného a kontrolovaného mocí. Nenechat si vnutit definici toho, co je terorismus, co je mír, mezinárodní komunita, civilizace. V jádru všeho je nenechat si vnutit definici toho, co znamená lidství.
Mnohá média nám sugerují pohrdání chudými. Pokud ale někdo zasluhuje pohrdání, je to ten, koho nepohoršuje situace, kdy se jeho lidskému bratru upírá střecha nad hlavou. Kdo se na to jen dívá a nevzrušuje ho to. Právo na bydlení nepatří do souboru klasických měšťanských práv, ale je to nezadatelné právo lidské bytosti. A pokud to společnost není schopna zajistit, tak je to režim, který je hoden opovržení a toho, aby se proti němu revoltovalo. A pokud to někdo neuznává, zpronevěřuje se své lidskosti.