Due to my own virtuous laziness, I still haven’t gotten around to de-activating my stupid LinkedIn account (…). Some guy is proud that he set aside his social life so that he could unleash four extremely psychologically damaging apps on the world by the age of 30. Or it's like, “Congratulate Lisa on her new job as advertising director for Nestlé in Africa.”
Here’s a productivity idea: Just, fucking, don’t make shitty apps, or do advertising for Nestlé, or really for anything. (…) Just stay in bed. Whenever I am back in the Protestant centers of modern capitalism (New York or London, basically), it’s especially jarring to remember what it feels like to treat being busy as if it were a virtue.
Zaměříme-li se v našich historických výkladech odmítnutých společenských uspořádání jen na jejich zavrženíhodné stránky, hrozí, že budeme malovat obraz monstra. Na monstrum sice každý může s odporem ukázat, nikdo si ho ale nespojí sám se sebou. Tedy s dneškem a se současnými tužbami i ambicemi lidí, které zatím zůstávají pod povrchem, ale které pak mohou poměrně rychle roztříštit náš důvěrně známý svět jako prázdnou hliněnou nádobu.
We were once told that the aeroplane had ‘abolished frontiers’; actually it is only since the aeroplane became a serious weapon that frontiers have become definitely impassable. The radio was once expected to promote international understanding and co-operation; it has turned out to be a means of insulating one nation from another. The atomic bomb may complete the process by robbing the exploited classes and peoples of all power to revolt, and at the same time putting the possessors of the bomb on a basis of military equality. Unable to conquer one another, they are likely to continue ruling the world between them, and it is difficult to see how the balance can be upset except by slow and unpredictable demographic changes.
Východoevropští reformátoři sice živili – nepochybuji, že mnozí v dobré víře – iluzi rovných podmínek, férové soutěže, ale v momentě, kdy v globální rovině docházelo k obrovské deregulaci a koncentraci kapitálu, byla už jakákoliv „rovná“ soutěž nemyslitelná.
…
A levice, pokud vůbec existovala, tohle všechno podporovala. Úplně rezignovala na aktivní program demokracie, a hlásila se naopak k její nejkonzervativnější, čistě parlamentární formě, navíc v „nedělitelné jednotě“ s tržní ideologií.
Revoluce z roku 1989 tak byla asi jedinou revolucí v dějinách, která nepřinesla nic nového, prostě se přizpůsobila okolnostem.
People often say “intellectual property” when they really mean some larger or smaller set of laws. For instance, rich countries often impose unjust laws on poor countries to squeeze money out of them. Some of these laws are among those called “intellectual property” laws, and others are not; nonetheless, critics of the practice often grab for that label because it has become familiar to them. By using it, they misrepresent the nature of the issue. It would be better to use an accurate term, such as “legislative colonization”, that gets to the heart of the matter.
V knize Co byla normalizace? demaskují historici Kolář a Pullmann skutečné dědictví komunismu. Je jím přetrvávající touha po klidu na práci a označování všech, kteří nám ho berou. Dřív to byli máničky a chartisti, dnes sluníčkáři, neziskovky, feministky, nemakačenka, cikáni či muslimové.
Sametová revoluce – respektive to, co přišlo po ní – nám dala Babiše, dnešního Zemana nebo Okamuru. Svým antirevolučním charakterem nenastolila prostor pro diskusi a reflexi minulosti, ale jen pro okamžité naskočení na (na první pohled) maximálně odlišný režim, do kterého bylo radno se co nejplynuleji zařadit – aby člověk netrčel a nedělal problémy.
Zrychlená transformace vytvořila ovzduší, v němž se ustálilo, že mít majetek znamená být hodnotným člověkem, že řídit firmu je predispozice k čemukoliv, že pravice je pokrok a levice brzda. Že si každý sám pomůže, že všechno jde, a když ne, můžeme si za to sami. V tom má generace vyrostla, podle toho se chová.
Kdyby někdo chtěl vymyslet takový pracovní režim, který by dokonale vyhovoval cíli zachování moci finančního kapitálu, těžko si představit lepší řešení. Skutečné, produktivní zaměstnance ždímáme a vykořisťujeme. Zbytek je rozdělený na terorizovanou vrstvu těch, kterým se univerzálně spílá, tj. nezaměstnané, a na početnější skupinu lidí, kteří jsou placeni v podstatě za to, že nedělají nic – jejich pozice jsou vymyšleny tak, aby je nutily k identifikaci s perspektivou vládnoucí třídy (manažeři, administrativní pracovníci apod.) a hlavně jejích finančních avatarů, ale zároveň aby si pěstovali bobtnající hněv vůči těm, kteří mají jasnou a nepopiratelnou společenskou hodnotu. Je zřejmé, že tento model nebyl záměrně zkonstruovaný, nýbrž vznikal postupně během téměř sta let pokusů a omylů. Ale je jediným možným vysvětlením, proč navzdory našim technologickým možnostem nepracujeme všichni tři až čtyři hodiny denně.
Pokud mi je známo, je to právě po říjnové revoluci, kdy se poprvé v moderních dějinách žena stala ministryní. Na mysli mám Alexandru Kollontajovou, která byla lidovou komisařkou sociálních věcí (úřad odpovídající ministerstvu) a také jednou z prvních velvyslankyň v dějinách diplomacie. Ve srovnání s tehdejší Evropou jde o převratný prvek. Ruská revoluce v tom předběhla mnohé státy západní Evropy o desítky let.
Jsou tu však další věci, které nejsou ani v dnešních liberálních demokraciích dostatečně naplněny. Vezměme si problematiku svobody slova. V [Deklaraci práv pracujících a vykořisťovaných lidí] z roku 1918 je článek, který hovoří o tom, že svoboda slova má být skutečná, což znamená, že tisk nemá být závislý na kapitálu, protože kapitál fakticky omezuje svobodu slova. Necháme-li stranou média a podíváme se na dnešní situaci ve vědě, nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že vědecká svoboda, která také znamená volný přístup k vědeckým článkům a knihám, je omezená kapitálem, neboť soukromé korporace k nim prodávají přístup, a ne každý vědec si může dovolit koupit deset článků po padesáti eurech. Jinak řečeno: věda je stále závislá na kapitálu.
Současná česká kinematografie i literatura se ze setrvačnosti nebo pohodlnosti věnují dilematům, která lidé řešili za normalizace nebo za války. Kolik filmů a románů se zabývá kariérními volbami profíků v současném režimu a nabízí nějaké vodítko? Naprosté minimum: Konec básníků v Čechách, pár knížek Emila Hakla, pak možná Dešťová hůl. Zlomek ve srovnání s díly hodnotícími přehlednou minulost.
Zásadní otázka, zda člověk čtyřicet hodin týdně nedělá podržtašku lumpárně, je nejenom přehlížená kulturou, ale taky vytěsňovaná společností. Tabu. Projevte upřímný a nehodnotící zájem o to, jak s ní vaši přátelé ve své kariéře vyrovnávají (…) – Brzy vám moc přátel nezbyde, protože o práci se má mluvit pozitivně a s úctou, ne s pochybami.
Policejní kamera je věc křehká, choulostivá a velmi poruchová – k selhání dochází nezřídka i u většího počtu přístrojů současně (rekord, jak si pamětníci vzpomenou, drží současná náhlá porucha šesti kamer při zásahu v jistém klubu na pražském Žižkově v polovině 90. let). Neméně citlivý je policejní kameraman; ten, aby si náhodou neudělal bebí, nesmí se svým aparátem nikam, kde je nebezpečno.
…
Proč NSS i ÚS policii chrání i v případech tak zjevných abusů, není patrné. Zřejmě si soudci u ní chtějí objednat víc brutality a v jejím důsledku větší nápad podobných případů.