Tak jako se totiž velké ideály doby minulé transformovaly do současných malých ideálů „rodinné pohody”, proměnila se i vesmírná družice, reprezentující dobývání kosmického prostoru, v rodinný gril, coby symbol „druhé normalizace”, charakterizované opětovnou ztrátou iluzí a stažením se jedince z veřejného života do intimního prostoru vlastního domova a úzkého okruhu jeho blízkých.

Tomáš Knoflíček k Zářiči Pavla Karouse

Buržoazie má velmi dobré důvody k tornu, aby přisuzovala práci nadpřirozenou tvůrčí sílu; neboť právě z přírodní podmíněnosti práce vyplývá, že člověk, který nemá jiné vlastnictví než svou pracovní sílu, musí být za každého společenského a kulturního stavu otrokem jiných lidí, kteří si přivlastnili předmětné podmínky práce. Může pracovat jen s jejich svolením a tedy také jen s jejich svolením žít.

Karl Marx: Kritika gothajského programu

Diskontní sametový výprodej, který ovládl česká veřejná prostranství, se dnes nemůže stát identifikačním bodem už pro téměř dvě celé generace, které v době po sametu vyrostly a dospěly. Mzdy mezitím nezvyšují, exekucí přibývá, bydlení se zdražuje a nasranost roste. A s ní i odhodlání celé třetiny obyvatelstva natřít to všem těm, kteří jako jeden muž cinkají klíči na náměstích a mluví o svobodě, aniž by ji kdy s minimálním projevem solidarity vůči těm neúspěšným zadefinovali také jako právo na důstojný život, adekvátně placenou práci či bydlení.

Apolena Rychlíová a Martin Vrba: Ano, chceme víc

Technologickému sektoru se velmi daří prezentovat se ve velmi dobrém světle. Sdílená ekonomika je skvělý příklad. Kdo přesně sdílí co? Spíš než o sdílení aut jde o podíl korporace na práci lidí, které vykořisťuje a kterým by jinak musela férově zaplatit. Co vlastně sdílejí uživatelé těchto služeb? Druhým oblíbeným způsobem, o kterém jsem už mluvil, je všechno to disruptivní, inovativní, všechny ty řeči o tom, jak zrovna tahle firma mění svět a zlepšuje život. Jenže měnit svět můžete i bez toho, abyste byli jakkoliv prospěšní.

Ian Bogost v rozhovoru s Ondřejem Trhoněm

Z kapitalismu a demokracie nám zbyla jenom práce. Jinou ideologii jako bychom v Česku ani neměli. Parazitům z humanitních a uměleckých škol se přitom ze strany bojovníků za ztracenou normálnost věnuje naddimenzovaná pozornost. Někteří z nich si nejspíš opravdu myslí, že kdyby se přestaly umělecké (nebo jiné rozkladné) obory dotovat, bylo by znatelně víc peněz na důchody nebo na silnice. Ostatní hejtry flákači na školách prostě obyčejně spravedlivě rozčilují.

Komunistické „kdo nepracuje, ať nejí“ s tehdejším kultem práce bylo snad zaměřeno i proti (již poraženým) vykořisťovatelům a kladlo důraz na poválečnou obnovu a zapojení každého jednotlivce do industriální mašinerie vedené komunistickou stranou. Dnešní nevyslovená obdoba tohoto hesla, kterou se v různých obměnách zaklíná Zeman, Babiš i politici ODS nebo ČSSD, říká už jenom to, aby všichni žili ve stejných sračkách jako ostatní a nedělali výtržnosti. Nejde ani tak o to někoho do něčeho zapojit, ale spíš srovnat do řady všechno, co leží mimo nekonečnou práci a pouhou svou existencí zpochybňuje hákování za pár korun.

Pavel Šplíchal: Umění je buď posraný, nebo žádný

Panuje tu málo zpochybňované přesvědčení, že žijeme ve svobodné společnosti. To měříme většinou faktem, že už nepanuje cenzura a lidé nejsou politicky pronásledováni jako před rokem 1989. Jenže opravdová svoboda má také určité materiální předpoklady. Kdo koncem měsíce nemá na jídlo nebo má jako každý náš desátý spoluobčan a spoluobčanka na krku čtyři exekuce, nebo koneckonců i onu čtyřicetiletou hypotéku ve výši málem jednoho platu, ten prostě svobodný není a nedá se po něm v podstatě reálně žádat, aby byl uvědomělým, politicky vzdělaným demokratem nebo demokratkou.

Kateřina Smejkalová: Opravdová svoboda má i materiální předpoklady

Kdybych šel hned po škole pracovat, nikdy by se ze mě hudebník nestal. Proč? Jednoduše bych na to neměl čas. Pro kreativní práci nejsou potřeba jenom neokoukané a brilantní nápady – kreativní práce chce prostě čas. Musíte mít prostor to celé vymyslet. Pokud budete každý den od rána do večera v práci a navíc budete ještě dvě hodiny dojíždět tam a zpátky, co myslíte, že uděláte, až přijdete domů? Nebudete pracovat na svých projektech, budete tupě zírat do televize. Sociální dávky byly pro umělce neuvěřitelně prospěšné.

Brian Eno v rozhovorou s Milošem Hrochem a Jiřím Špičákem

Jiný pracovník se zase svěřil s drsnou historkou, kdy jako nevhodnou označil fotografii, která vyobrazovala popraveného muže. Vedení mu ale následně sdělilo, že fotografie neporušuje komunitní pravidla Facebooku. Ta totiž nahlížejí na trest smrti jako na legitimní politický nástroj.​​

Adéla Očenášková: Stres a psychické problémy. "Mazače" nevhodných příspěvků na Facebooku jejich práce ničí

​Anyone who’s been deemed ‘unnatural’ in the face of reigning biological norms, anyone who’s experienced injustices wrought in the name of natural order, will realize that the glorification of ‘nature’ has nothing to offer us–the queer and trans among us, the differently-abled, as well as those who have suffered discrimination due to pregnancy or duties connected to child-rearing. XF is vehemently anti-naturalist. Essentialist naturalism reeks of theology–the sooner it is exorcised, the better. (0x01)

…

The real emancipatory potential of technology remains unrealized. Fed by the market, its rapid growth is offset by bloat, and elegant innovation is surrendered to the buyer, whose stagnant world it decorates. Beyond the noisy clutter of commodified cruft, the ultimate task lies in engineering technologies to combat unequal access to reproductive and pharmacological tools, environmental cataclysm, economic instability, as well as dangerous forms of unpaid/underpaid labour. Gender inequality still characterizes the fields in which our technologies are conceived, built, and legislated for, while female workers in electronics (to name just one industry) perform some of the worst paid, monotonous and debilitating labour. Such injustice demands structural, machinic and ideological correction. (0x03)

​Laboria Cuboniks: Xenofeminism

​​ Being perceived as white meant my citizenship was no longer casually called into question. I did not have to prove that I was American; I just was. But the biggest change, when I decided to stop wearing hijab almost seven years ago, was this: I realized I didn’t have to be so nice all the time.

Finally, I could be short with a commuter who refused to move away from the train doors; I could yell at street harassers or push past slow walkers without worrying about how it would impact a stranger’s perception of all of the nearly 2 billion Muslims on Earth. I was suddenly viewed as an individual — and any rudeness on my part was mine alone. But the real question is, why wasn’t that true before?

Sara Yasin: Muslims Shouldn’t Have To Be “Good” To Be Granted Human Rights