Faktům vládne jen někdo – jen někdo je umí přimět, aby mluvily jeho řečí. Je ale tato převaha, pokud namísto vyslovených lží užívá ve vlastní svévolné osnově jednotlivé pravdivé informace, skutečně převahou na základě pravdy? Vláda faktů, které „hovoří samy za sebe“, je výrazem třídní přesily. Lze se divit, že se tato přesila těm slabším zajídá?
Traduje se, že když Marii Stuartovnu přesvědčovali skotští protestantští teologové ke konverzi naprostou převahou v teologických argumentech, odpověděla jim: Neumím vám dát protiargument, ale ti, kdo mě vychovali v katolictví, by přesvědčili i vás. Tu odpověď lze číst jako projev demonstrované ignorance, ale také jako sebeobranu před symbolickým násilím skrytým v intelektuální převaze. Můžeme nicméně vzít jed na to, že tento postoj nešťastné skotské panovnice zaujímá v éře, kdy jsme každý den bombardováni nepřehlednou spoustou faktů a argumentů od specialistů (fundamentalistů své specializace), stále více lidí.
Zachovejme historickou kategorii autority jako kontextuální a situační konstelaci, a nikoli jako institucionalizovanou moc ústřední tváře, která vyrůstá z krku klanové, kmenové, feudální a potažmo totalitní hierarchie. Tak jako jsme neměli vždy demokracii, tak nemusíme mít napořád hlavu státu neboli v moderní éře prezidenta, jehož funkce, a všeobecná fascinace tímto statusem, zpochybňuje představu o tom, že žijeme ve struktuře sítě epochu decentralizace s organickou povahou moci.
We must recognize, as a class, that working-class women have more in common with working-class men than they do with Marissa Mayer, and fight together to end exploitation of male and (particularly) female labor. We must recognize, as a class, that working-class LGBT people have more in common with working-class straight people than they do with Tim Cook, and fight to end all working-class oppression (particularly that based on sexuality).
Tabulky Historická nebo Technická památka umisťovali na výzvu redakce čtenáři ABC na státem nechráněné památky před rokem 89, a mnohdy se tak zasloužili o jejich záchranu.
When we look at a company like Deliveroo — they claim to employ no drivers, they own no restaurants (…) — Why do we need Deliveroo? Why does somebody have to own that platform?
And the same is very true with Uber and some of these other examples. What we need to ask is how was the technology designed, why is it under pressure to rate each other to meet certain performance targets, and think perhaps that the onset of digital technology has opened up much broader possibilities of how we change the world — that can be taken up rather than using these things to rate each other with five stars and encourage delivery drivers to cycle across London below minimum wage.
Unfortunately, technology comes out of the social relations in which it was developed. (…) We build technology that comes from our social conditions and often represents the interests of people who have paid for it. (…) And a call center is a fantastic example of this. The old demand for workers’ control — taking over a factory, running it on your own, producing new things — doesn’t exist in call centers. Why would you run a call center if you could take control as workers? Would you bother people with something else? All of the technology is designed to make as many calls as possible (…). The capitalism is so deeply embedded into the technology, that for most people in the call center, workers’ control would represent turning lights off and leaving.
For some time now, one of the most successful tactics of the ruling class has been responsibilisation. Each individual member of the subordinate class is encouraged into feeling that their poverty, lack of opportunities, or unemployment, is their fault and their fault alone. Individuals will blame themselves rather than social structures, which in any case they have been induced into believing do not really exist (they are just excuses, called upon by the weak). What Smail calls ‘magical voluntarism’ – the belief that it is within every individual’s power to make themselves whatever they want to be – is the dominant ideology and unofficial religion of contemporary capitalist society, pushed by reality TV ‘experts’ and business gurus as much as by politicians. Magical voluntarism is both an effect and a cause of the currently historically low level of class consciousness. It is the flipside of depression – whose underlying conviction is that we are all uniquely responsible for our own misery and therefore deserve it.
Podívejme se na některá ustanovení Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který u nás platí od 23. 3. 1976 jako zákon 120/1976 Sb. a byl poťouchle využit k „protistátnímu Prohlášení Charty 77“. (…) Smluvní strany „uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a neustálé zlepšování životních podmínek“. Takže třeba bydlet podle „přiměřené úrovně“ je sociální právo, nikoli dar moci; ta je proto povinna starat se o to, aby na byty nebyl vztažen „trh bez přívlastků“, který by toto právo ohrožoval. V tomto smyslu náš právní řád zavazuje vládu provádět jak regulaci nájemného, tak i bytovou výstavbu. (…) Obávám se, že většina našich mocných ani neví, že svou politiku dělají v rozporu s nějakými právními závazky.
The reason that it’s so easy to whip up loathing for “benefit scroungers” is that – in the reactionary fantasy – they have escaped the suffering to which those in work have to submit. This fantasy tells its own story: the hatred for benefits claimants is really about how much people hate their own work. Others should suffer as we do: the slogan of a negative solidarity that cannot imagine any escape from the immiseration of work.
Contrary to what their name suggests, the Olympics do not belong to the domain of ‘games’. After all, they never bring into play any freedom of organisation among individuals (including that of stopping playing), do not mix sexes or ages and are ultimately only interested in the winners (the gold medallists). Games have nothing to do with doping, insane levels of training, professionalisation and victory of all costs. Yet at the Olympics performance, prowess, records, output, going beyond oneself, and nationalism are everything. Moreover, the Olympics have made traditional games (like the very many invented by Native Americans) disappear, exclusively profiting so-called modern sports where what dominates is generalised competition among individuals and — totally contradicting the official texts — the implacable competition among nations.
Marc Perelman, Michel Caillat: Stop the Olympics (přeložil David Broder)
